«Zhubla jsem 43 kg během 2 měsíců – teď jsem štíhlejší než moje dcera!» Koho by napadlo, že tajemství krásné postavy (bez diety a cvičení!) objevím... na městské tržnici!

− Mami, dělej se sebou něco, obezita zkracuje život o 7 let! – říkala mi moje dcera Simona, která žije v Irsku, pokaždé, když jsme se viděly. Neustále mi podstrkovala nové zázračné diety ze zahraničí, cvičební plány na spalování tuku, čaje na hubnutí a jiné zázračné přípravky.

Nic z toho jsem ani nevyzkoušela. Pomyslela jsem si: „Proč bych si já, postarší žena, měla lámat hlavu s obezitou? Nejlepší léta už mám za sebou“. Strávila jsem krásné chvilky s manželem, vychovala jsem děti. – Radši mi opatři vnoučka, místo rozdávání rad – usmívala jsem se na Simonu.

Ale po nějaké době jsem se smát přestala, protože jsem už kvůli obezitě nedokázala vyjít schody – tolik mě to unavovalo a strašně mě bolela kolena. Bála jsem se, že dostanu infarkt, až si domů ponesu nákup... A při pohledu do zrcadla jsem musela dát Simoně zapravdu. Strašně jsem přibrala. Můj zadek vypadal jako u zápasníka sumo. Převislé faldíky na břiše, tuk a trojitá brada. Kůže visela všude a celulitidu jsem měla nejen na hýždích a stehnech, ale dokonce i na ramenou!

Ale nevypadala jsem takhle vždycky. Co se stalo, že se ze štíhlé, atraktivní ženy stala taková tlusťoška? Největší podíl na tom měla tragédi, která mě potkala před 7 lety...

S mým Tomíkem jsme se poznali ještě na průmyslovce. Vyšlo to tak, že jsme oba dojížděli autobusem z Příbrami. – Když jsem tě tehdy uviděl, napadlo mě: „Tohle bude jednou moje žena“ – zasmál se Tomík. Měli jsme šťastné manželství skoro 30 let. Až do toho tragického dne kdy jsme po večeři seděli u stolu.

Tomík se náhle chytil za srdce, upadl a už se nezvedl. Sanitka přijela příliš pozdě. Pochovala jsem manžela v den svých 50. narozenin.

Všechny moje životní plány se zřítily jako domeček za karet. Spolu s Tomíkem jsem měli na městské tržnici cukrárnu. Plánovali jsme, že budeme ještě několik let pracovat, a pak půjdeme do důchodu a postavíme si malý domeček za městem. Už jsme si dokonce koupili parcelu. Myšlenky na důchod ale ztratily smysl. Zůstala jsem na obchod sama a musela jsem pracovat za dva.

Měla jsem strach, že to nezvládnu. Simona tehdy ještě byla na škole a bydlela se mnou. Nemohla jsme se zhroutit. Musela jsem dceři zajistit důstojný život.

Vstávala jsem ve 4 ráno a spěchala Tomíkovým rozhrkaným autem do pekárny a do pár velkoobchodů pro čerstvé zboží. Navíc jsem se vždycky bála řídit. Pracovala jsem celý týden, kromě nedělí.

Nakonec se mi díky vražednému pracovnímu tempu podařilo cukrárnu udržet. Všechna ta námaha se odrazila na mém vzhledu. Byla jsem tak zabraná do práce, že sem jedla dost nepravidelně, což totálně zpomaluje metabolismus. K tomu jsem denně jedla sladké pečivo, které mě obklopovalo (stávalo se, že jsem zhltla i 12 koblih denně!). A ten neustálý stesk po Tomíkovi, utěšování se jídlem. K tomu se přidala menopauza... Po pár měsících jsem vážila o 20 kg více.

Ukázalo se, že si její známá u mě kupovala zákusky a nepoznala mě... Ztuhla jsem a nevěděla, co mám říct. Rychle jsem zavěsila a hořce se rozplakala. – Kdyby prožily třeba jen polovinu toho co já, vypadaly by stokrát hůř – řekla jsem si zničeně.

Simona hned po škole dostala práci v mezinárodní firmě a odjela do Irska. Často jsme si telefonovaly. Měla dobrou práci, hezký byt. Ve firmě se seznámila s fajn klukem, taky z Česka.

– Mami, je to tady! Zasnoubili jsme se! Za 6 měsíců bude svatba! – řekla mi dcera po telefonu před rokem, nesmírně šťastná. Samozřejmě jsem byla moc šťastná. Jako každá matka. Ale okamžitě jsem začala panikařit:

– Bude ze mě matka nevěsty na svatbě. Jak se tam mám ukázat, takhle tlustá? Jaké si mám vzít šaty, abych schovala všechny ty špeky? Podívala jsem se do zrcadla a zhroutila jsem se.

Představila jsem si, jak se na mě rodina mého budoucího zetě znechuceně dívá. Jeho matka je pěkná, štíhlá žena (viděla jsem fotografii). A já – bečka sádla. Nemohla jsem to dovolit! Měla jsem 6 měsíců, abych se dala dohromady.

Můj boj teprve začínal. Nevěřila jsem, že můžu zhubnout po nějakých čajích nebo lécích doporučovaných na internetu. To je jako jít na slona se síťkou na motýly... Rozhodla jsem se pro přísnou dietu a cvičení s osobním trenérem. Vzala jsem si kvůli tomu půjčku, protože jsem si takový výdaj nemohla dovolit.

– Co to je za výmluvy?! Ještě 10x opakovat!!! – řval trenér, když jsem byla tak vyčerpaná, že jsem skoro neviděla. Hlava se mi točila a funěla jsem jako pes!

On měl sportovní, svalnatou postavu, byl mladý. Nechápal, že pro starší a obézní ženu jsou taková cvičení nadlidskou námahou. Myslel si, že jsem líná. Kromě toho se na mě lidé v posilovaně dívali jak na malomocnou. Jeden kluk, který přišel s holkou, předstíral, že se mu dělá špatně, když mě uviděl.

Tehdy se ve mě něco zlomilo. Přestala jsem cvičit a začala jsem brečet jak malá. Plakala jsem tak silně, že jsem sotva popadala dech. Trenér mě odvedl do zázemí. Tam jsem se trochu uklidnila.

Styděla jsem se, že jsem ztropila takovou scénu. – V klidu, většina lidí na prvním tréninku padne na hubu – uklidňoval mě trenér. – Tělo je zatížené nadváhou, takže všechno bolí.

Upřímně řečeno, tahle informace mě neuklidnila.

Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Dietoložka mi připravila takový jídelníček, že jsem jedla jen nízkokalorické saláty, takže jsem byla velmi oslabená. Zatmívalo se mi před očima. – Ježíši, Hano, ty vypadáš, jsi bledá jako stěna, nejsi nemocná? – zeptala se sousedka, šokovaná mým vzhledem. Pomyslela jsem si: - Dobře, zkusím to vydržet. Třeba to bude stát za to.

Nestálo. Pořád jsem byla hladová, hlad mě ničil fyzicky i psychicky. Krevní obraz prokázal anémii. Když jsem viděla výsledky, vyprskla jsem nad absurdností celé té situace smíchy – jak můžu mít anémii, když mám více než 40 kg nadváhy? Ukázalo se, že to je u diety velice častý problém.

Navíc jsme si cvičením odrovnala koleno. A přitom jsem si najala trenéra a dietoložku právě proto, aby se během hubnutí postarali o mou bezpečnost. Tak co? Zranila jsem se a ještě za to zaplatila. Šílenství. Ještě dodám – nezhubla jsem ani kilo!

Byla jsem zničená. Věřila jsem, že už nemám naději. Všechno se změnilo v den, kdy jsem na tržnici potkala svou starou kamarádku.

– Hano, drahoušku! – uslyšela jsem u stánku známý hlas. Byla to Anežka, moje kamarádka ze školní lavice, kvůli které jsem se do té lavice sotva vešla, protože tehdy vážila 100 kg! Nemohla jsem uvěřit, že je to ona! Vypadala skvěle, jakoby shodila polovinu dřívější váhy. Zářila energií a štěstím.

– Jak to udělala? – napadlo mě okamžitě. Anežka byla už od školky taková kulička. Nadváha u ní byla dědičná. Začala žít zdravěji? Našla lepšího trenéra a dietologa?

– Chyba lávky! Nic takového, drahoušku! Syn mi před nějakou dobou přivezl ze služební cesty do Tokia takový super přípravek, díky němuž se tuk sám proměňuje v energii a mizí. Bez diety a cvičení.

– Ten preparát opravdu rozpouští kilogramy závratnou rychlostí: 16 kg za 21 dní. V Japonsku se o něm mluví ve všech médiích. Používala jsem ho skoro 3 měsíce a teď, jak vidíš, jsem hubená a šťastná jako nikdy v životě! Napsala jsem ti sem, kde ho dostaneš – řekla a podala mi lísteček.

– Jen si dej pozor, zlatíčko – dodala Anežka a dívala se mi přímo do očí – na trhu je teď spousta podezřelých padělků. Originální japonskou kúru seženeš jen na jednom místě.

Nemohla jsem tomu všemu uvěřit. – Půst a cvičení u mě selhaly, a nějaká japonská kúra mě jen tak jednoduše zeštíhlí? – Možná byla Anežka na operaci zmenšení žaludku nebo na něčem podobném... A prostě to nechce přiznat? – napadlo mě plnou pochybností.

Na druhé straně, co jsem mohla ztratit? – Horší to už být nemůže – napadlo mě a rozhodla jsem se. Teď vím, že to bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě. Myslela jsem si, že natolik revoluční vynález bude stát spoustu peněz. Podivila jsem se, když mi došlo, že ve srovnání s dietologem a osobním trenérem – to bylo skoro zadarmo.

Hned první den kúry jsem cítila víc síly, energie a optimismu. Když jsem se další den vzbudila, byla jsem v šoku! Pohladila jsem své břicho a cítila, že je mnohem plošší. Změřila jsem se. Výsledek? O 2 cm v pase méně! Za jeden den a jednu noc!

Chvílemi jsem cítila příjemné mravenčení a teplo pod kůží. Představovala jsem si přitom, že se moje tělo proměnilo ve stroj na spalování kalorií. Byl to fenomenální pocit, protože mě naplňoval energií. Bylo to přesně tak, jak říkala Anežka – tuk v mém těle se sám měnil v energii a díky tomu jsem se cítila stokrát lépe. Ještě doplním – necvičila jsem ani jsem se nevzdala oblíbeného jídla.

Hubla jsem závratným tempem. A to zcela přirozeně, bez jakýchkoliv vedlejších účinků. Byla jsme tak šťastná, že jsem měla chuť vyjít do ulic a podělit se o tu zázračnou metodou s každým obézním člověkem. Je to spása lidí s nadváhou!

Po 21 dnech kúry jsem si stoupla na váhu. Měla jsem o 16 kg méně – přesně, jak říkala Anežka. Už tehdy jsem vypadala mnohem lépe. Mohla jsem se hezky obléknout, dokonce jsem zeštíhlela i v obličeji a vypadala jsem atraktivnější.

Celkem jsem zhubla 43 kg za asi 2 měsíce. Ze staré, tlusté ženy jsem se proměnila v sexy kočku, které všichni neustále skládají komplimenty. Je to neuvěřitelný pocit, který přeji každé ženě!

– Ahoj, Simonko, přijela jsi za mámou? – zeptala se mě jednou sousedka, když jsem otevírala dveře. Spletla si mě s mou štíhlou dcerou! Když jsem vešla do bytu, až jsem si povyskočila radostí.

Cítila jsem novou energii. Jakoby s kily zmizela i léta starostí. Když mě dcera požádala, abych přijela do Irska o 2 týdny dříve a pomohla jí s přípravami na svatbu, bez váhání jsem souhlasila.

Když mě Simona uviděla na letišti, oněměla. Doslova ji spadla čelist, jaký jsem na ní udělala dojem. Čekala tlustou, zanedbanou stařenku. A já jsem před ní stála vzpřímená, zářívá a šťastná. V šatech podtrhávajících mé nové, štíhlé křivky!

– Mami, vypadáš, jako bys vypadla z toho programu, kde ženy procházejí proměnou snů! Ale vážně – jak jsi to dokázala? Začala jsi konečně držet ty diety, co jsem ti posílala? – zeptala se Simona s údivem.

Se vším jsem dceři pomohla. Vybíraly jsme společně šaty a dekorovaly sál. Také jsem upekla svůj slavný dort. Hosté nemohli uvěřit, že jsem sama upekla 10 kusů. Matka ženicha za mnou během hostiny diskrétně přišla:

− Srdíčko, jak ty to děláš, že si nic neodpíráš a jsi taková štíhlá? Já si už ani nepamatuji, kdy jsem snědla normální oběd nebo něco sladkého... Byla jsem na liposukci, hrozně to bolelo!

Ukázalo se, že matka mého zetě už roky hladoví, trápí se a podstupuje nákladné a nebezpečné zákroky. Nemohla uvěřit, že jím normálně – co chci a kdy chci – a jsem tak štíhlá.

Všichni hosté se bavili až do bílého rána. Ale to já jsem z parketu odešla jako poslední. Celou svatbu jsem tančila s Petrem – ženichovým strýcem, se kterým jsem se seznámila teprve tam.

– Nemohl jsem od tebe odtrhnout zrak. Odlišovala jsi se ode všech žen na hostině. Tvůj zářivě úsměv mě uchvátil. Zářila jsi jako hvězda! – vyznal mi později.

Petr mi začal projevovat zájem, ale na začátku jsem ho odmítala. – K čemu by mi to bylo? Se vším si poradím sama – říkala jsem si. Ale Petr byl urputný. Na výročí našeho seznámení se objevil u mě doma s prstenem. – Chceš mi svítit na cestu až do konce, moje hvězdičko? – zeptal se, když si klekl v předsíni. Oněměla jsem. Nakonec se mi ze sebe podařilo vysoukat jediné slovo – Ano.

Když si jen pomyslím, že jsem ten den na tržnici mohla Anežku neposlechnout a nepoužít zeštíhlující přípravek – připravila bych se o obří šanci na štěstí... Protože štěstí může na naše dveře zaklepat v jakémkoliv věku. Jen mu musíme otevřít.